Balkánem za starověkými kulturami s Janem Doskočilem - 3. díl

Jsem zpátky doma. Podle domluvy bych měl napsat svůj poslední článek, jakési shrnutí a stručně ohodnotit produkty, kterými mě Pinguin vybavil. Asi byste čekali okřídlená slova, spoustu patosu a (sebe-)chvály. Ale já nevím. Mělo smysl se někam vydávat: takových nervů, komárů, mravní deziluze, vykonávání potřeb v přírodě? Jiní došli dál, viděli víc, zdolali drsnější hory, píší básně, snaží se spasit svět. Co je vám do někoho, kdo slepě bloudí časem? A bude tohle vůbec někdo číst? Hérakleitos řekl, že lidské názory jsou jako dětské hračky: proč by tedy kdokoli měl? Ovšem Thúkydidův Periklés by na mne byl ve své pohřební řeči naštvaný. I kdyby bylo mé dílo smazáno, nezveřejněno, lidé by si při jeho čtení klepali na čelo - vzpomínky z mé cesty žijí v mém srdci i v srdcích těch, které jsem potkal. Velicí lidé mají celou zem jako svůj pomník a jejich sláva je nesmrtelná – málo sejde na počtu shlédnutí a lajků (Thuc. 2.43). Ať je to, jak chce, já vzývám Múzu, aby vzpomněla zašlou slávu helénské civilizace, toho hrdinného boje za svobodu, jenž musí přetrvat do dnešních dnů.

Múza nepřichází. Čekám. Až pozdě večer, když už nemám kam házet rozmačkané papíry se svými poznámkami, mě někdo zezadu políbí. Otáčím se. Je to ona. Trochu rozcuchaná po celodenní šichtě, ale stále s jiskrou v očích. Ten úsměv mám rád. Sladké teplo a hladký vánek. Na nohou nosíme stejné ponožky: jen já červené a ona modré. Potutelný třpyt ve vzduchu a já kladu ruce, kam by se je odvážil klást jen Ovid. Počkat! Vy jste ještě tady? No tak já vám dám zatím něco na čtení...

Bulharské vnitrozemí a hory mě bavily a klidně bych tam zůstal déle. Chrámy vytesané ve skalách, kláštery a poutní místa vysoko v hustých lesích, morušové a višňové stromy nabízely své šťavnaté plody, upřímné úsměvy obyčejných lidí, když jsem říkal, že jsem “češka”, potěžkávání batohu, uznalé pokyvování, potřásání rukou a přání “s’kses!” na další cestu. Září radostí, když slyší, že cizinec chodí po bulharských památkách. České pivo, melancholická vzpomínka na Czechoslovakia nebo jména vysokomýtských bratrů Škorpilů vyvolávají u místních sympatie. Vždyť tito Kujebáci se zasloužili o bulharskou vlastivědu a přírodopis, stáli za mnohými vykopávkami a zakládali kulturní osvětové instituce po celé zemi. Našinec se cítí skoro jako doma, když křižuje Škorpilovu ulici, ocitne se ve vesnici Škorpilovci na černomořském pobřeží poblíž Varny nebo míjí již asi pátou bustu nebo pomník těchto vousatých starých pánů.

 Jistě neuděláte chybu, pokud navštívíte některou z krásně dekorovaných thráckých hrobek (Sveshtari nebo oblast kolem Kazanlaku a Šipky, kde je mezi levandulovými poli naseto mohyl jako báboviček na pískovišti), ohromný skalní obraz jezdce v Madaře (připomínal mi perský reliéf v Bisitunu), první doložené hlavní město bulharského státu Plisku (nyní kontrolované tzv. syslími gangstery - seběhli se na mne, malí skrčkové nabuzení testosteronem středověkých bulharských chánů, a machrovali: "hej jů madafaka, wona fajt?!" a než jsem stačil shodit batoh, začali se bušit navzájem, pardon, musel jsem se smát, takže fotky nemám) nebo Plovdiv plný tradiční architektury, nádherných pozdně antických až raně středověkých mozaik a dalších pokladů archeologických výzkumů i náhodných nálezů dětí vracejících se ze školy.

V Rodopech jsem se cítil náramně. Tyto thrácké hory čekají na objevení. A přitom nabízí tak rozmanitou přírodu a vymazlené zázemí pro nadšence horských přechodů. Sedím v jedné z neskutečného množství útulen, vařím, popíjím čaj, ledová voda teče z asi deseti kohoutků kašny věnované zesnulému vesničanovi, přemýšlím, píšu deník, trochu suším věci, abych měl sbaleno, než bude slunko moc vysoko a já mohl vystoupat pár set výškových metrů. Taky dochází jídlo. Jsem trochu naštvaný. Vleču hůlky za sebou, už mě to nebaví. Potom zahlédnu kamzíka, nasbírám lesní jahody a houby, což mi zvedne náladu – ona se příroda umí postarat. K obědu se láduju houbovým gulášem s čerstvými bylinkami a přitom mi přichází popřát dobrou chuť pár koní. Výšlap na Svobodu (jaký to musel být pocit za socialismu?) a Rodopy začínají být mé oblíbené hory. Jsou tady na mě moc hodní a laskaví. Ale teď rychle na jih, v Soluni totiž dávají starořecké drama! 

---------------------------- komerční intermezzo ---------------------------------------

Začnu tím největším, co jsem od outdoorové značky Pinguin na cestu přibalil, a to péřovým spacím pytlem Lava 350. Nebudu zabíhat do technických parametrů produktů, ty jsou i s detailními snímky přehledně k dispozici na webových stránkách výrobce. Omezím se na dojmy a doporučení. Před výpravou jsem si nad výběrem spacáku dlouho lámal hlavu. Vyrážel jsem na začátku května, počítal jsem s chladnějšími nocemi těsně nad nulu v Tatrách a rumunských horách. Zároveň jsem ovšem hledal takový, abych se v něm během července a srpna zbytečně nepřehříval a nezabíral moc místa. Nikdy před tím jsem zkušenost s peřím neměl, ale mé obavy, že navlhne a přestane být optimálně funkční, se nenaplnily. Zimou jsem se v noci nikdy netřásl. Večer a ráno jsem ho používal místo pastýřského kožichu a kochal se výhledy na Heliovo spřežení. Vnější vrstva bránila před vlhkostí velmi dobře (za deštivých dnů nebo formou kondenzace v bivakovacím vaku), a zachovávala tak tepelný komfort. Většinou stačilo spacák vyvěsit a za chvíli jsem ho sbíral suchý. Během pozdnějších vln veder jsem spacák v Řecku ani nevytahoval, i když v horách by se nějaká lehčí varianta hodila.

Dále jsem si nesl lékárničku Pinguin First Aid Kit  velikosti M, za což by mne nejspíš ultralehcí hikeři upálili, ale já ji používal jako lékárničku, hygienu a KPZetku – tedy tři v jednom – a to už se vyplatí.

Vodní vak Pinguin CamelBag Basic 2 l jsem chtěl využít víc. Ale batoh, který jsem sehnal těsně před startem, na něj bohužel nebyl v zádové části hlavní komory koncipovaný. Jelikož tento hydrovak má rozměrnější pevné plastové části a hrdlo zajišťující snadnou manipulaci při plnění a čištění, narvat ho do boční kapsy nešlo vůbec snadno. Na Slovensku jsem ještě zkusil nést pet lahev, ale pak jsem všechno vyměnil za jiné vaky s uříznutou hadičkou, čímž se i snížila hmotnost. Tento vak bych tedy spíš doporučil horským cyklistům do jejich batůžků na jednodenní dobrodružství.

Voděodolné vaky Pinguin Dry Bag 10 l a 5 l jsem shledal užitečnějšími než igelitky: jsou odolné, skladné, pěkně barevné a multifukční (na úschovu oblečení, spacáku, elektroniky před vlhkem nebo jako téměř bezedná taška na nákupy, kabelka se vším potřebným po odložení báglu před vstupem do muzeí či divadel, na pláž...). V poměru cena/výkon/váha jsem s nimi byl spokojen.

Jako posledního v pořadí, ale ne v užitečnosti, představuji ručník Pinguin Terry Towel M. Malý hrdina, který mě ochraňoval před spalujícím egejským sluncem v roli improvizovaného turbanu, hasil pot a stačil i na utření po sprchování nebo plavání v moři. Díky moc za účast!

----------------------------- pokračování příběhu ------------------------------------------

Ženu se do kolébky evropského myšlení - zažít jaké to tehdy bylo. Kam ale zmizely ty monumentální divy antického světa, slavná bojiště, géniové slova a hybatelé dějin? Copak zbyl jen prach a Alzheimer? Tam, kde roku 480 př.n.l. čtyři tisíce z Peloponésu čelily tří milionové perské přesile, dnes jezdí turisté naložit se do termálů. Starověké přístavy uvízly na kilometry vzdálené od pobřeží. Lesy, které propůjčily materiál na stavbu obávaných loďstev, byly dávno vykáceny; na jejich místě je vystřídaly ovocné sady či holé, vyprahlé pláně. Pravý stříbrný důl dneška představuje vlastnit myčku aut otevřenou i v neděli. Diváci sledující Euripidova či Sofoklova dramata se ironicky smějí nebo bouřlivě aplaudují na místech, kde mně vlhnou oči.

Vezměte si třeba, jak se z makedonských (rozumějte zpola barbarských) vyvrhelů, u kterých se podle aténských demokratů nedal ve čtvrtém století sehnat ani slušný otrok, stali na základě pokoření poleis (autonomních řecky mluvících městských států) a dobytí tehdy známého světa ikony řeckého národního uvědomění. Vášně obklopující Alexandra Velikého představují stabilní vývozní artikl propagandy – kontroverzně se zeptám: v čem se lišil od perských uchvatitelů, nebyl sám okouzlen orientálním logem? Marathonomachoi, kléftes, andartes, vojenská junta 1967-1974. Ačkoli se svět mění a lidé s ním, slova mohou uchovat myšlenky, časem zašlé ideály a sny o dnech budoucích, netknuté. Paradoxně mi přijde, že čím více se střetáváme a zápasíme se zapadajícím dechem minulosti, těmi záblesky, kdo jsme, tím slepěji oidipovsky bloudíme. Ztrácíme pevnou půdu pod nohama, věci zcela samozřejmé mizí v mžiku z našeho dosahu. Iluze, fáma, světonázor. Zůstáváme sami, abychom se s tím vším vyrovnali. A přitom nám neustále někdo podtrhává stoličku. Člověk ovšem čas od času zatřást potřebuje, aby nezlenivěl a neusnul příliš brzy.

Poznávat Řecko nemusíte brát jen na úrovni zážitků od moře, těžko překonatelné kuchyně, kouzla olivových hájů, střetu s divokými kentaury nebo zármutku nad ruinami zašlé civilizace, nýbrž jako příležitost hledat v sobě člověka. Při hovorech se sice nezbavíte pocitu, že si Řekové připadají etnicky nadřazení a očekávejte také jistý stupeň šovinismu, ale někdy stojí zato kousnout se do jazyka a vyslechnout si jejich mythos. Tady nesejde na tom, zda to či ono je pravda, ale na otázce proč - co je vede k takovým představám, jaké nejistoty se skrývají za hlasitým doprošováním se faktů. Možná zjistíte, kolik neznámých jste bezmyšlenkovitě přijali při formování vaší vlastní identity, osobní i národnostní. Není o nic míň jednoduché dostát reputaci antických legend než se vyrovnat Jiráskovým SPČ, Proti všem, Psohlavcům...

Masaryk, když se vracel z války, si musel opakovat: máme svobodu, máme republiku. Voláte po demokracii, ale nevíte, co to obnáší. Demokracie přeci znamená rovnost všech občanů. Demokracie je ale možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují. Není lásky bez důvěry, není důvěry bez lásky. Musíte se podívat na doslovný počátek politického života: občané polis, hoplíté, stojí semknuti jeden vedle druhého ve formaci zvané falanga, v těžkém brnění a se štítem, který zdaleka nechrání jen svého nositele, ale především druha po jeho levici. Jako těžkooděnec jste omezeni v pohybu. Bezpečnost tkví v pospolitosti, pokud budete pronásledovat nepřítele příliš daleko a zůstanete sami, zemřete a ohrozíte celistvost falangy, pokud utečete, zemřou ostatní. V pravé demokracii nejste zodpovědní jen sami za sebe, ale i za své spoluobčany. Pokud se s tímto nejste schopni smířit, vykašlete se na demokracii, nebo nynější formu vlády nenazývejte demokracií a sebe demokraty. Budete spíše ochlokraty, bezmocně svázáni byrokratickou ideologií doby a zrádci své vlasti.

Sokolské “tužme se!” je jen obdobou starořecké kalokagathie.

Aténští demokraté odsoudili Sokrata k smrti za jeho přesvědčení, že je povinen připomínat jim jejich mravní nedostatky a pečovat tak o stát (koho by bavilo ho poslouchat?!). K podobné myšlence dospěl na sklonku života profesor Jan Patočka. Museli zemřít, poněvadž lidé nevědí, jak se vyrovnat s vědomím své konečnosti. Všechny čeká jejich poslední cesta do podsvětí, v tom jsme si rovni. Za tisíc let po většině z nás cynicky neštěkne ani pes. Pouze ἀρετή, masarykovsky řečeno: poctivost, šlechetnost, pravda a láska k sobě, ke slávě vlasti a svobodě národa, poskytuje nesmrtelnost v tomto životě. Nemůžete zklamat mě, vašeho psa, souseda nebo protivného řidiče autobusu. Můžete zklamat pouze sebe. Ačkoli materiální pokrok moderní civilizace nemá historicky obdoby, myslím, že co do velikosti lidského ducha pokulháváme za našimi předky. Anebo aspoň stejně slepě bloudíme. Pro mě to nejlépe ve svých knihách vystihuje Karel Čapek - člověka musíme polidštit, než bude příliš pozdě. Ó lide český, stále věříš, že se jednou vláda věcí tvých k tobě zase navrátí? Nezpíváš jen labutí píseň těch, kdo před téměř dvěma a půl tisíci lety obětovali a prolévali krev za svůj způsob života? 

Pokud bych nyní mohl mluvit o povinnosti pozůstalých, stručná výzva řekne vše. Vaší velkou ctí je neprojevit více slabosti, než jakou jste ve své přirozenosti zdědili a nedopustit, aby se o vás mezi ostatními hovořilo ani pochvalně, ani ve zlém. Nejlépe se člověk učí z vlastních chyb (Thuc. 2.45).

Nebát se, nelhat a... 

A kdybyste chtěli přispět na dobrou věc, tak přes tento odkaz se dostanete mimo jiné k transparentnímu účtu Konta Bariéry, které se Jan rozhodl svojí cestou podpořit.