Jihoamerické dobrodružství našeho ambasadora Filipa Mihoka (@montespirit) a jeho kamaráda Martina (https://www.facebook.com/martin.mirinsky nebo https://horskydenik5.webnode.page/blog/) už sice skončilo, ale my se k němu díky Filipovým zápiskům ještě dvakrát vrátíme - tentokrát nás kluci zvou do Chile...
PEKLO A OČISTEC
_____________________________________
- záznam z deníku -
21.2.2023
START
_____________________________________
Vyrážíme na naši poslední šestku v Chile, Marmolejo - 6108 m n. m. Do oblasti, kde před pár týdny vše začalo a teď i skončí.
Logistiku na místo už máme v malíčku. Metrem přes celé Santiago na konečnou zastávku, pak sednout na autobus a jet do městečka San José de Maipo a stopem až na samotný konec silnice v horách. Na místo se dostáváme až k večeru, odtamtud pak jdeme ještě necelých sedm kilometrů pěšky. Stany stavíme na zelené pastvině pro koně a kozy. Jsme něco málo ve třech tisících metrech nad mořem. Noc je teplá. Občas mě budí jen klapot kopyt koní, kteří kolem nás zvídavě chodí.
_____________________________________
- záznam z deníku -
22.2.2023
VZHŮRU DO NEBES
_____________________________________
Vstáváme se svitem prvních slunečních paprsků. Snídáme a v klidu se balíme. Máme namířeno do prvního výškového tábora ve třech a půl tisících metrech. Brodíme dvakrát řeku. Jinak je cesta v pohodě. Hory jsou tady jiné než v poušti, kde jsme strávili přes jeden měsíc. Jsou tady více ostré a špičaté. Nejsou totiž sopečného původu. Nikoho nepotkáváme. Jsme tady sami. Táboříme kousek od řeky ve třech tisících tři sta metrech. Dobrou noc nám dává nádherný západ slunce.
_____________________________________
- záznam z deníku -
23.2.2023
REST DAY
_____________________________________
I když se mi v noci spalo dobře, tak postupem času se mi přes den šlo hůře a hůře. Byl jsem ospalý a unavený. Martin byl na tom skvěle. Je to má osmá šestka a Martinova devátá. Už to na mě doléhá. Jsem protivný. Jídlo mi nechutná. Ty čínské polévky a kaše ze sáčku s příchutí chloru z tabletek na čištění vody mi zvedají žaludek. Zase další pochod s těžkým báglem do nebes. Už to tlačím moc přes ego. Musím se kousnout. To dáme. Martin se mě snaží povzbudit, ale nepomáhá to. Nakonec měníme dnešní plán a stavíme opět stany po pár kilometrech. “Nikam nespěcháme. Máme čas i dost jídla. Dneska budeme odpočívat," navrhuje Martin. Jsem pro a nic nenamítám. Dnes tedy konec a jdeme jíst a spát.
_____________________________________
- záznam z deníku -
24.2.2023
DVOJITÁ SMĚNA
_____________________________________
Ráno jsme se rozhodli, že dneska vylezeme do posledního výškového tábora v pěti tisících metrech nad mořem. Čeká nás asi sedm kilometrů a čtrnáct set výškových metrů. Bude to bolet s těmi třiceti kily na zádech.
Mám sice více síly než včera, ale nálada pod psa pořád zůstala. Zatnu zuby a jdu jako ocas za Martinem. První tři kilometry jsou krušné. Po malém, ale přímém hřebeni stoupáme osm set metrů do C1 ve čtyřech tisících pěti stech metrech. Jelikož je zima, tak neděláme moc pauzy a ženeme se nahoru. Po třech hodinách před polednem jsme v C1. Martin staví stan, ať se máme kde na oběd schovat před větrem a sluncem. Hodinu odpočíváme. Dáváme si oběd. Vaříme čaj z koky a nabíráme dech na poslední kilometry do C2.
Tam pak dorazíme po třetí hodině. Martin tam byl o pár minut dříve a už nám našel i kamennou hradbu, kde si postavíme stany. “Tu hradbu jsem tady před pár let stavěl já a pořád stojí”, povídá mi Martin. Hlavou mi proběhlo, že je fakt borec, co vše na horách dokázal. Tolik toho vylezl sám a pořád má toho nadšeného ducha. Jsem vděčný, že mě vzal na tuhle expedici k sobě. Postavíme stany. Martin jde pro vodu z ledovce a jdeme odpočívat. Jsme oba unavení. Před spaním se domlouváme, jak bude vypadat ráno. Necháváme to otevřené. Má se dost ochladit a předpověď nám ukazovala i bouřku. Budeme vstávat kolem třetí hodiny a podle toho, jak to bude venku vypadat, se rozhodneme. Trochu doufám, že bude zima a bouřka. Mám toho už opravdu dost a navíc trochu obavy z toho, jak potmě půjdeme tři kilometry po ledovci bez lana.
_____________________________________
- záznam z deníku -
25.2.2023
SUMMIT DAY
_____________________________________
Ráno bylo nádherně, bezvětří a docela teplo. I přes mé nevelké nadšení na sebe opět hážu všechno oblečení a snídám hnusnou bramborovou kaši. Cítím směsici strachu a nadšení z přechodu ledovce.
Zapínáme čelovky a vyrážíme k ledovci. První část je bludiště penitentes. Několikametrové ledové útvary připomínající žiletky. Martin nás z nich zkušeně vyvede. Následuje krátká část přes ledovec pokrytý suťoviskem. Tam jsem trochu klidnější, ale i přesto slyším, jak ledovec pracuje a žije. Občas něco praskne a ve mě se hne malé ustrašené dítě. Poslední část ledovce je přechod přes trhliny. No přechod… spíš skoky.
Po pár hodinách to je za mnou. Tedy po zpáteční cestě nás to čeká znovu, ale aspoň do vrcholu se mi půjde klidněji. Děláme krátkou pauzu na horký čaj a něco na posilnění. Zbývají nám tři kilometry a sedm set výškových. Od pauzy se mi jde hůře a hůře. Martin se mi vzdaluje a já se jako opilý potácím pomalu za ním. Nemám sílu, ale na autopilota sleduji jeho stopy, do kterých šlapu. V hlavě prožívám peklo. Ochladilo se. Zvedl se vítr a slunce je pořád za obzorem. Otáčet se mi nechce. Musel bych sám přes ledovec. Zastavit nemůžu. Byla by mi zima. Jediná cesta je pokračovat nahoru.
Martin se mi ztratil z dohledu. Už je určitě na vrcholu. Nechci, aby tam na mě dlouho čekal. Zrychluji, ale nejde to. Jde se mi opravdu špatně. Nechci to vzdát. Po chvíli se dostávám do části, odkud už vidím vrchol, ale Martin nikde. Trochu mám obavy, kde je. Za dvacet minut jsem u vrcholu. Martin na mě čekal v závětří. Jdeme spolu na vrchol. Mám slzy v očích. Mluvím z cesty, ale jsem vděčný. Martina obejmu a chvíli se kocháme výhledy.
Odpočineme si v závětří a ženeme se dolů. Podle mraků se blíží nepěkná sněhová bouřka.
Děkuji, Martine.
_____________________________________
Pokračování příště...
Filip na svých cestách používá např. bundu Hill Hoody, kalhoty Signal, spacák Magma 1000 anebo skládací hrnek Sea to Summit X-Mug.